Španělská tragédie

V roce 2006, v období neuvěřitelného stavebního rozvoje a ekonomického růstu, jsem strávil více než půlrok ve Španělsku. Před pár dny jsem se tam opět na 14 dní vrátil - tentokrát ve zcela jiné době.

Na prodej. K pronájmu. Stejně jako v celém Španělsku.

Zmodernizované Španělsko

Před sedmi lety se všude stavělo. Celý Madrid byl rozkopaný, plný jeřábů a uzavírek. Všichni už dnes víme, že se stavělo na dluhy z prostředků, které Španělsko nikdy fakticky nemělo.

Dnes jsou skutečně vidět výsledky tohoto experimentu. Například v roce 2006 byla uprostřed Madridu podél obou stran řeky velká dálnice a staveniště, dnes je tu nádherný mnoho kilometrů dlouhý park. Dálnice je schovaná pod ním.

I při cestování daleko od Madridu překvapí krásně vyspravené malé silničky - dokonce i ty, po kterých za den projede jen pár aut. Všechno je krásně upravené, městečka zdobí čistá náměstíčka, i v každé malé vesničce jsou umístěny kontejnery na recyklaci.

Síť dálkových rychlovlaků, které jezdí více než 300 kilometrovou rychlostí, má ve Španělsku téměř 3000 kilometrů. Necelých 500 kilometrů cesty mezi Madridem a Sevillou tak trvá pouhé dvě a půl hodiny, stejně dlouho jako ještě o sto padesát kilometrů delší cesta do Barcelony.

Zkrachované Španělsko

Rychlovlaky jsou ovšem dnes prázdné. Jejich provozovatel, tedy státem vlastněná společnost Renfe, před pár týdny snížil ceny jízdenek o desetinu a navíc nabízí další až 70 procentní slevy.

Španělé v Madridu působí velmi nepříjemně. Buď jsem si toho dříve nevšimnul nebo bývali milejší, případně jsme na sebe v Česku v té době byli ještě nepříjemnější. Paní u přepážky při nákupu autobusových jízdenek dokonce odmítá poradit se spojením předchozí zákaznici. Nám se také nechce příliš věnovat a musíme využít služeb automatu.

V ulici, kde jsme dříve bydleli - trochu mimo centrum - už zavřely téměř všechny obchůdky. Přežily jen ovoce a zelenina, levný supermarket, příjemná vinárna a kupodivu i ekvádorská restaurace nižší kategorie. Bylo by zajímavé a poučné seznámit se s případy úspěšných a neúspěšných obchodníků.

Španělsko na prodej

Prakticky na každém domu, a to v celé zemi,  je několik plakátů, které oznamují u jednotlivých bytů: “SE VENDE” - na prodej. Přibližně 20 procent všech bytů ve Španělsku je dnes neobsazených. Řada lidí má ovšem problém s bydlením, neboť po ztrátě zaměstnání nemají na splátky hypotéky. Banky sice prý postupují v každém případě individuálně, ale často nesplácející rodiny vysídlí a ty se pak musí stěhovat, třeba i zpátky k rodičům. Na regionální úrovni se již připravují zákony, které by majitelům ukládaly povinnost prázdné byty pronajímat.

Ceny nemovitostí sice o několik desítek procent poklesly, ale stále se mi zdají být velmi vysoké. Vlastníci bytů si asi jen stěží připouštějí situaci, která v zemi panuje.

Při příjezdu do města León projíždíme čtvrtí duchů, ve které jsou úplně všechny výlohy prázdné a nabízené k pronájmu nebo k prodeji. Mezi nimi se vyjímá jediný obsazený a upravený obchod: prodejce vozů BMW!

Španělsko bez práce

Bez práce je každý čtvrtý obyvatel v aktivním věku z těch, kteří mají zájem o práci. V některých částech jižního Španělska přesahuje míra nezaměstnanosti dokonce 40 procent! V době, kdy jsem ve Španělsku žil, bylo bez práce jen 8 procent obyvatel.

Po Madridu ovšem stále jezdí téměř všichni, kteří mají auto, v nových modelech vozidel a nosí drahé značkové oblečení. V Leónu před kostelem stojí žebrák v kožené bundě. Mám sto chutí zeptat se ho, proč ji neprodá, když nemá na jídlo. Nakonec zbaběle mlčím.

Lidé v Jižní Americe mi nevěřili, když jsem zlehčoval krizi ve Španělsku, o které denně slyší v televizi. Pro ně má slovo “krize” úplně jiný význam: v lepším případě znamená jakoukoliv práci od rána do noci sedm dní v týdnu a výdělek, který v lepším případě vystačí na to, aby mohli nakrmit své rodiny. Kdyby viděli situaci ve Španělsku, asi by nevěřili svým očím.

Španělsko pro bohaté

Možná dnes ve Španělsku nejde ani tolik o ekonomickou krizi, jako o krizi celého systému. Bohatí jsou stále bohatí a podle statistik dokonce ještě bohatší než před započetím krize. Vidím to i u svých známých. Ti, kteří měli práci dříve, ji mají i teď. Platy jim neklesly. Naopak. Cestují po světě, jezdí hezkým automobilem a chodí do dobrých restaurací.

Chudí chudnou. Solidarita není ve Španělsku módní záležitostí. V roce 2005 nás při stopování řada arogantních řidičů zdravila obscénními gesty: “Když nemáš auto, tak nikam nejezdi, ztracenče!”, mysleli si zřejmě. V žádné jiné zemi na světě jsem nezůstal na silnici půl dne, aniž by mi zastavilo jediné auto. Ve Španělsku se mi to stalo několikrát. Bohužel nás nechtěli řidiči svézt ani z hor bez veřejné dopravy, když přišlo náhlé ochlazení a my jsme zcela promrzli a museli bychom pochodovat pěšky téměř 30 kilometrů k nejbližšímu městečku. Dobře situovaní Španělé vždy vystoupili rychle z auta, vyfotili si hory a každý si našel jinou výmluvu, proč nás nemůže vzít dolů - většinou údajně mířili jinam. Po hodně dlouhé době nás jeden hodný Španěl konečně zachránil. Dole ve vesnici všichni výletníci, kteří “nejeli dolů”, seděli v luxusních restauracích a uhýbali zrakem.

Španělsko rozkradené

Noviny neustále řeší kauzy politiků a podnikatelů, kteří si během posledních let nakradli obrovské množství peněz. Pravicové deníky prošetřují kriminálníky z PSOE, levicové ty z vládnoucí PP. Jenom na základě dat, které zpřístupnil vyšetřovatelům pracovník banky HSBC ve Švýcarsku Herve Falciani, se Španělsku podařilo dostat zpět zpronevěřených 220 miliónů Euro. Jde ovšem jen o zlomek z 8 miliard Euro, které si 1500 španělských majitelů kont ukládalo na zdánlivě bezpečná konta ve Švýcarsku. Veřejnost se jména podvodníků nedozvěděla. Peníze tam podvodníci vozí automobily, letadlem to prý není bezpečné.

Z mého pohledu je tedy trochu nelogické, že by Španělsko měli zachraňovat poměrně zodpovědní němečtí daňoví poplatníci. Jsem si totiž téměř jistý, že třída místních ekonomických elit by měla na splacení dluhů dostatek prostředků.

Snad poprvé ve svém životě jsem se do Česka vracel ze země Západní Evropy s velkým pocitem hrdosti na svoji rodnou zemi. Možná nemáme tak hezké silnice, už vůbec ne tak vysoké mzdy, Pendolino jezdí jenom 180, ale stejně mám pocit, že jsme dnes už daleko vyspělejší než Španělsko. Snad se dokážeme z tohoto příběhu poučit...